Rozhovor s Tulku Urgjen Rinpoche

Tento rozhovor s Tulku Urgjen Rinpočhem se uskutečnil 16. prosince 1985 v Nagi Gompě při Káthmandu. Když byl Rinpočhe požádán, zda by souhlasil s interview pro Vadjradhatu Sun, jeho odpověď byla: „K čemu je dobré světýlko světlušky, když již na nebi svítí slunce?“ čímž měl na mysli přítomnost Trungpy Rinpočheho na západě.

O: Mohl by nám prosím Rinpočhe říci něco o svém životě, učitelích a meditačních ústraních, na kterých byl?

R: Narodil jsem se ve východním Tibetu, v Khamu, v oblasti, která se nazývá Nangčhen. Učení dharmy mé rodinné linie je Barom Kagjü. Má babička byla dcerou velkého tertöna Čhokgjur Lingpy, takže jsme v rodině praktikovali také nauky Ňingmy. Protože jsem držitelem linií Kagjü a Ňingma, nazývá se můj klášter v Boudhanáthu Ka-ňing šedrub ling, Místo nauky a praxe Kagjü a Ňingma.

Od dob, kdy jsem byl ještě malý až do věku jedenadvaceti let jsem byl se svým otcem, který byl učitelem vadžrajány a laickým tantrikem. Jmenoval se Cangsar Čhime Dordže. Táta byl mým prvním učitelem. Od něho jsem obdržel transmisi Kandžuru, všech nauk Buddhy a také Čhokling Tersar, „Nových pokladů Čhokgjur Lingpy.“ Studoval jsem se starším bratrem mého otce, Tulku Samten Gjacem, od něhož jsem kromě jiného obdržel také kompletní odkaz Čhokling Tersar.

Později jsem studoval s neuvěřitelně velkým mistrem Khjungtrul Kardžamem. Od něj jsem obdržel celý Damngak Dzö a také Čöwang Gyaca, Sto zplnomocnění praxe Čö, odetínání. Předal mi rovněž odkaz čtením Sto tisíc tanter ňingmapy a Džangter Gongpa zangthal, Severní poklady nezastřené mysli moudrosti. Předal mi rovněž podrobný komentář a vysvětlení důležitého cyklu pkladu Čhokgjur Lingpy Lamrim ješe ňingpo, Postupná cesta podstaty moudrosti.

Od doby, kdy mi bylo osm, jsem od svého otce přijímal nauky o přirozenosti mysli. Později jsem měl to štěstí, že jsem obdržel kompletní instrukce nauk dzogčhenu, velké dokonalosti, z „vedení podle osobních zkušeností“ od Samten Gjaca. Od druhého strýce, Terse Rinpočheho, který byl blízkým žákem velikého siddhy Šakja Šrího, jsem rovněž měl to štěstí obdržet nauky dzogčhenu.

Navíc jsem obdržel podrobní nauky o Lamrin Ješe Ňingpo od Džokjab Rinpočheho, žáka Dru Džamjang Drakpy. Cyklus nauk známý jako Rinčhen Terdzö, Pokladnici vzácných nauk, jsem obdržel od Džamgön Kongtrula, syna 15. karmapy. Co se týče dalších z pěti pokladů Džamgöna Kongtrula Velikého, obdržel jsem Gjačhen Kadzö od mého třetího strýce, Sang-ngak Rinpočheho, Kagjü Ngakdzö od samotného J.S. 16.karmapy, a pokladnici Šečha künkjab od Tana Pemba Rinpočheho. Navíc jsem několik krát obdržel kořenová zplnomocnění Džigme Lingpy od J.S. Dilgo Khjence Rinpočheho.

Ve východním Tibetu jsem strávil tři roky v ústraní, kde jsem pouze odříkával mani (se smíchem). Později, v Curphu, sídle Karmapů, jsem také strávil tři roky na ústraní a poté také v Sikkimu jsem byl s to strávit také téměř tři roky intenzivní praxí. Teď jsem již několik let tady v Nagi gompě. To je příběh mého život.

O: Jakých linií je Rinpočhe držitelem?

R: V naší rodinné linii jsme držiteli nauk Barom Kagjü, jejichž původ sahá k žákovi Gampopy jménem Barom Dharma Wangčhuk. Jeho žákem byl Tiši Repa, jehož žákem byl Repa Karpo. Žákem tohoto mistra byl Cangsar Lume Dordže. Jeho žák, Čhangčhub Žönnu z Cangsar je předkem v naší rodinné linii z otcovy strany. Tato linie, předávaná z otce na syna, jeho syna a tak dále, až k mému otci, se jmenuje Cangsar Lhe Dung gjü, pokrevní linie od bohů Cangsar.

Linie mé inkarnace se jmenuje Čhöwang Tulku. S tímto jménem jsem pouze druhý. O mém minulém vtělení se říkalo, že je to inkarnace Guru Čhöwanga. A byl prý také vyzářením jednoho z dvaceti pěti žáků Padmasambhavy, který se jmenoval Nubčhen Sangje Ješe, ale kdo to ví jistě (smích). Můj minulý život, Čhöwang Tulku, byl „skrytý jógin“. Nikdo nevěděl, jak praktikuje, ale když zemřel, jeho tělo se zmenšilo do velikosti jednoho lokte, aniž by se rozložilo.

O: Co to znamená dzogčhen?

R: Dzog, „dokonalost“ nebo „ucelenost“, podle citátu z jedné tantry znamená „Dokonalé v jediném – vše je dokonalé v jediném. Dokonalé ve dvou – vše v samsáře a nirváně je ucelené a dokonalé v tomto (prvotním stavu).“

O: Co je základním rysem praxe podle cesty dzogčhenu?

R: Všechny nauky Buddhy jsou obsaženy v devíti graduálních vozech, z nichž je dzogčhen, velká dokonalost, jako nejvyšší zlatá ozdoba týčící se na špičce chrámové střechy, nebo jako prapor vítězství na vrcholu velké budovy. Všech osm nižších vozů je obsaženo v devátém, který se v tibetštině nazývá dzogčhen, v sanskrtu mahá sandhi (velká dokonalost). Ale dzogčhen není obsažen v nejnižším voze, ve šrávakajáně. Takže když hovoříme „dokonalý“ nebo „kompletní“, znamená to, že všechny nižší vozy jsou dokonalé neboli uceleně obsažené ve velké dokonalosti, v dzogčhenu.

Obvykle říkáme, že dzogčhen, někdy také zvaný ati jóga, je tradice dharmy, ale ve skutečnosti je to stav vlastní mysli.

Když přijde na to, abychom prakticky uskutečnili tato dvě tvrzení, můžeme použít výroku 3.karmapy, Rangdžung Dordžeho: „Není existující, neboť ani buddhové ho nevidí.“ To znamená, že základní stav mysli není něco konkrétně existující, dokonce ani buddhové tří časů ho nikdy neviděli. „Není ani neexistující, protože je základem samsáry i nirvány. Není v tom rozpor, je to střední cesta jednoty.“

Rozpor je jako mít oheň a vodu na stejném talíře. Je to nemožné. To však není náš případ. Základní podstata není ani existující ani neexistující – tyto dva aspekty jsou neoddělitelnou jednotou. „Nechť vnímám přirozenost mysli prostou krajností.“ Obvykle, když hovoříme „je“, pak je to protiklad „není.“ A když hovoříme „ne-existence“ pak je to protiklad k „existenci.“ Ale v této střední cestě jednoty není takových protikladů nebo rozporů. Když se hovoří o „dosažení sjednoceného stavu Vadžradhary“, označuje to právě to, o čem jsem zde mluvil.

Tato jednota prázdnoty a bdělosti je stav mysli všech cítících bytostí. Není na tom nic výjimečného. Praktikující by v tom měl setrvávat „středem svého vědomí.“ To je cesta praxe, „jednota prázdnoty a bdělosti ve středu vědomí.“

Neobyčejnou črtou dzogčhenu je toto: „Prvotně čistá podstata je tregčhö, protnutí.“ Tento náhled je ve skutečnosti přítomný ve všech devíti vozech, ale výjimečná kvalita dzogčhenu je to, co se nazývá „Spontánně přítomná podstata je thögal, přímý přechod.“ Jednota těchto dvou aspektů, protnutí a přímého přechodu, tregčhö a thögalu je speciálním neboli jedinečným učením dzogčhenu. Takýto v podstatě dzogčhen je. To je ono.

O: To je úžasná nauka. Zdá se, že dzogčhen je velmi přímý a nemá lineární kvalitu z hlediska způsobu, jak k němu přistoupit. V jiných vozech se někdy provádí soubor přípravných praxí, poté praxe na jidam, metody ca-lung atd. to a pak ono. Zdá se, že dzogčhen je velmi přímý, jako esence, která je zde již přítomná. Je nějaká postupná cesta i tady nebo jsou tyto nauky vždy takto přímé?

R: V tradici dzogčhenu máme graduální systém přípravných praxí, hlavní části a tak dále. Ale speciálním znakem dzogčhenu je přímé uvedení neboli objasnění nahého prvotního vědomí, samoexistující prvotní bdělosti. Je pro studenty, kteří jsou na tyto nauky vhodní, což znamená, že mají dostatečné vnitřní schopnosti (k pochopení a uplatnění těchto nauk.) V dzogčhenu se místo chození kolem horké kaše dává uvedení přímo do přirozenosti mysli, samoexistujícího prvotního vědomí.

Říká se, že dzogčhen může být nesmírně prospěšný, ale má také velké nebezpečí. Proč je tomu tak? Protože všechny nauky jsou nakonec shrnuty v systému dzogčhenu. To lze rozdělit na dvě části, poznání všech nauk intelektuálním pochopením a prostřednictvím zkušenosti.

Poznat z vlastní zkušenosti je onen nezměrný prospěch neboli užitek v tom smyslu, že poté, co obdržíme uvedení, je přímé rozpoznání nahého prvotního vědomí prostě hlavní částí praxe. To je neuvěřitelně přínosné, protože (spočívání v tomto stavu) je samo o sobě velmi přímá a rychlá cesta k osvícení.

Na druhé straně velkému nebezpečí se vystavuje ten, kdo zůstává pouze na úrovni intelektuálního pochopení. „V dzogčhenu není o čem meditovat. Není tam žádný náhled. Není zapotřebí žádného jednání.“ To se stane pouhým nihilistickým konceptem, který zcela zabraňuje pokroku. Je tomu tak proto, že konečný význam nauky je za koncepty, překračuje intelektuální přemýšlení. Nicméně ve skutečnosti se děje to, že takový člověk si vytvoří intelektuální představu o dzogčhenu a této představy se pevně drží. Toto je hlavní chyba, ke které může dojít. Proto je velmi důležité mít vlastní, osobní zkušenost těchto nauk skrze praktikování ústních instrukcí učitele.V opačném případě, mít pouhé přesvědčení „provádím praxi dzogčhenu“ znamená, že jsme vůbec nepochopili, oč jde.

Samoexistující bdělost je od počátku času přítomná v proudu mysli všech cítících bytostí. Toto prvotní vědomí bychom neměly nechávat pouze na úrovni teorie, ale je třeba si ho osvojit prostřednictvím vlastní zkušenosti. Nejprve ho rozpoznáme, pak se v něm cvičíme a nakonec v něm získáme stabilitu. Tehdy platí, že dzogčhen přináší obrovský užitek. Ve skutečnosti neexistuje žádný větší užitek.

Velké nebezpečí znamená, že zůstává jako slova pouhého intelektuálního pochopení. Neosvojíme si žádné zkušenosti, ale pouze máme o něm nějaké koncepty. Schází nám kvalita nekonceptuálnosti. Konceptuální mysl je jenom intelekt, zatímco zkušenost znamená setrvávat v kontinuitě nahého prvotního vědomí, a zvykat si na to, co se nazývá „zkušenost.“

Stejný princip platí v madhjamice, mahámudře nebo dzogčhenu. Jak se říká v Bódhičárjávatáře: „Když se mysl nedrží konceptu konkrétnosti ani nekonkrétnosti, je to stav ne konceptualizování.“ Dokud nejsme osvobození od konceptů, zůstává náš náhled pouhým intelektuálním pochopením a náhled dzogčhenu je jenom teorií. Pak si můžeme myslet, “dzogčhen je prvotně prázdný, není v něm žádného základu. Není o čem meditovat, není třeba nic dělat. Když medituji ráno, jsem Buddhou ráno. Když rozpoznám večer, jsem Buddhou v noci. Vyvolení nemusí meditovat.“

Ve skutečnosti je dzogčhen metodou očištění nejjemnějších překážek dualistického poznání. Je něčím fantastickým. Pokud si to však jenom představujeme, jakoby to byla pouhá teorie a myslíme si „Nemusím nic dělat, nemusím meditovat ani praktikovat, (pak nám ušla podstata věci).“ V minulosti bylo mnoho lidí, kteří takto přemýšleli.

Ve srovnání s úpadkovou, intelektuální verzí dzogčhenu je mnohem lepší praktikovat podle madhjamiky nebo mahámudry, kde se postupuje graduálně krok za krokem. Teorie se střídá se zkušenostmi v rámci struktury teorie, zkušenosti a realizaci. Díky graduálnímu postupu se stává stále jasnějším to, co je třeba uskutečnit: „trůn dharmakáje ne-meditace.“ V tomto graduálním systému jsou během různých cest a úrovní jisté vztažné body. Ale v dzogčhenu mistr již na začátku objasní nekonceptuální stav a předá studentovi instrukce o tom, jak setrvávat bez konceptů. Poté se stane, že některý student si s nepřítomným pohledem v očích myslí: „Jsem osvobozen od konceptů, nikdy nejsem rozptýlený!“ To se nazývá upadnout do intelektuálního pochopení.

Později, až budeme umírat, nám pouhá teorie vůbec nepomůže. Tilopa řekl Naropovi, „Teorie je jako záplata. Obnosí se a odpadne.“ Po smrti budeme procházet různými příjemnými a nepříjemnými zkušenostmi, intenzivní panikou, strachem a hrůzou. Intelektuální pochopení nebude s to zničit tyto strachy, nebude s to způsobit, aby se zmatek usadil. Proto je pouhé všeobecné povídání o tom, že podstata člověka je prostá zmatku, zbytečné. Je to pouze myšlenka, další koncept, který je v okamžiku smrti, kdy nastane čas se vypořádat s vlastním zmatkem, neúčinný.

O: Co tedy pomůže?

R: Je třeba rozpoznat náhled vlastní přirozenosti. Pokud jsme si zcela neosvojili správný náhled, ale pouze jsme si ho vytvořili z konceptů, bude toto intelektuální pochopení k ničemu. Je to něco jako vědět, že je zde lahodné jídlo k snědení. Bez toho, že si ho skutečně dáme do pusy, nebudeme nikdy vědět, jako chutná.

Podobně, co se týče nahého prvotního vědomí, musíme být úplně osvobozeni od nejmenších náznaků pochybností. Džigme Lingpa řekl o stabilitě v prvotním vědomí, že „není třeba stovky panditů a jejich tisíců výkladů. Budete vědět, co postačuje. I kdyby se vás tito učenci vyptávali, nevzniknou ve vás pochybnosti. Proto je nejdůležitější získat stabilitu v prvotním vědomí prostřednictvím vlastní zkušenosti.“

Uvedení do prvotního vědomí není na úrovni intelektuálního pochopení, kdy člověk o tom má pouhou představu. Když se kvalifikovaný mistr setká s vhodným studentem, je to jako když škrtnete zápalkou, oheň vznikne okamžitě. Když se dva takoví lidé setkají, je možné být zcela bez pochybností. Když necítíme žádné pochybnosti, jakkoliv bychom se snažili zpochybňovat, je to důkazem rozpoznání podstaty mysli. Pokud je ale možné začít pochybovat, „Přemýšlím, jak že to asi je, co bych tak měl dělat?“ To je důkazem pouhého intelektuálního pochopení.

Rozdíl mezi teorií a zkušeností je to, co jsem měl na mysli, když jsem říkal, že dzogčhen může přinést velký užitek, ale může být i nebezpečný.

Když je praktikující uveden do nahého prvotního vědomí, bude s to dosáhnout osvícení v tomto těle a v tomto životě, protože v okamžiku rozpoznání podstaty vědomí není přítomné zatemnění dualistického poznání. To se nazývá „dotknout se plodu.“ V této souvislosti se hovoří o třech věcech: pojmout základ jako cestu, pojmout cestu jako cestu a pojmout plod jako cestu. Obdržet instrukce přímého uvedení znamená pojmout plod jako cestu. Proto je to tak vzácné. Proto nedopusťte, aby to zůstalo pouhou teorií.

Říká se, že „zkušenost je ozdobou prvotního vědomí.“ Prvotní vědomí je přítomné ve všech bytostech; každý kdo má mysl, má i prvotní vědomí, protože je to podstata mysli. Vztah mezi myslí a prvotním vědomím je asi takový, že mysl je jako stín vlastní ruky a prvotní vědomí je samotná ruka. V tomto smyslu není jediné cítící bytosti, která by neměla prvotní vědomí. Můžeme o něm slyšet a poté si myslet „Chápu, prvotní vědomí je takové a takové.“ Mentální konstrukce tohoto druhu je však zcela neužitečné – od samého počátku je zásadně důležitá nepřítomnost mentálních výtvorů. Jak se říká, „v nahém dharmadhátu nevytváření.“

Dát uvedení do prvotního vědomí znamená ozřejmit, že (v tomto stavu) nejsou žádné mentální konstrukce. Jinak by to bylo uvedení pouze do dualistického myšlení. (smích)

O: Jaký je rozdíl mezi praxí dzogčhenu a anuttara jóga tantry v systému nových škol (sarma)? Řekl jste, že všech osm nižších vozů jsou obsaženy v dzogčhenu, takže jaký je v tom rozdíl?

R: V systému Nových škol jsou v první řadě čtyři tantry – kríja tantra, čárja tantra, jóga tantra a anuttara jóga tantra. Posledně jmenované se dělí na otcovskou anuttara tantru, mateřskou anuttara tantru a neduální anuttara tantru. To přesně odpovídá struktuře staré školy, ňingmy, v tom, že otcovská tantra je mahájóga, mateřská tantra je anujóga a neduální tantra je atijóga, dzogčhen. Nicméně v anuttara tantře nejsou explicitní nauky o thögalu. To je hlavní rozdíl. Neboť, jak se učí, není vůbec žádný rozdíl mezi „esenciální mahámudrou“ a dzogčhenem ve významu, pouze v terminologii.

Co se týče toho, že nižší vozy jsou obsaženy v nejvyšším: „Všechny jevy samsáry a nirvány jsou obsaženy v prostoru prvotního vědomí.“ To je hlavní význam obsažení či zahrnutí.

O: V anuttara józe je mnoho konceptuálních praxí jako je vizualizace a manipulování s nádí a pránou (energetickými kanály a dechem). Jak toto zapadá do systému dzogčhenu?

R: Tyto praxe ve skutečnosti patří do systému mahájógy a anujógy. Avšak v atijóze, která by měla být bez úsilí, bez zaměření, se tyto praxe používají jako „prostředky prohloubení.“

O: Odkud pochází tradice instrukcí přímého uvedení?

R: Prvním zdrojem je to, co se nazývá „transmise mysli vítězných.“ Poté byla „symbolická transmise vidjádharů“ a dnes máme „ústní transmisi velkých mistrů.“ Ta první, transmise mysli vítězných, byla tehdy, když se projevený aspekt prvotního Buddhy Samantabhadry objevil v tělesné formě a pět rodin vítězných rozpoznalo dharmatu pouze tím, že uviděli jeho tělesnou formu. To byla transmise mysli pouhým projevením se ve formě božstva, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv konverzace. Zdá se, že tato transmise mysli postupně zdegenerovala. Poté, prostřednictvím symbolické transmise mistrů vidjádharů jako byl Garab Dordže, Šrí Simha a Guru Rinpočhe rozpoznali samoexistující bdělost dharmaty prostřednictvím pouhého gesta, jako například, prst ukazující na nebe. Nakonec, Guru Rinpočhe a osm indických vidjádharů a také tibetský král, přítel a společnice (Trisong Deucen, Vairóčana a Ješe Cchogjal) a tak dále dávali nauky ústní transmisí. Tato ústní transmise, která pochází z Indie a není tibetským vynálezem, se původně předávala šeptáním, jako když například Vairóčanovi pošeptal jeho mistr přes měděnou trubku do ucha větu: „Jediná sféra dharmakáje, samoexistující bdělost, nepopsatelná skutečnost, je přítomná v mysli cítících bytostí.“ Ústní transmise doslova znamená „předáno do ucha.“

V linii Kagjü tomu bylo tak, že Tilopa řekl: „Nemám lidské učitele. Mým mistrem je sám Vadžradhara.“ Takže obrazně řečeno, Vadžradhara předal nauky Tilopovi, a Tilopa je ústně předal Naropovi, který je pak předal Marpovi. Ten je dal Milarepovi, který zas Gampopovi, od něhož byly ústně předány „čtyřem velkým a osmi malým liniím.“

V linii Ňingma předali Guru Rinpočhe, Vimalamitra a Vairóčana nauky hlavně jako ústní transmisi pětadvaceti žákům na čele s králem, přítelem a družkou. Zde byl dzogčhen předán jako přímé uvedení do vyjádření prvotního vědomí. Nikoliv do samotného prvotního vědomí, ale do jeho vyjádření, jímž je dharmata. Od tohoto bodu předávalo nauky dvacet pět žáků a osmdesát tibetských siddhů a další jako jsou různé ústní linie a také linie pokladů. Takže tato transmise nebyla přerušena až k našemu vlastnímu kořenovému guruovi. Pokud by linie byla přerušena, nebylo by přímého uvedení a rozpoznání prvotního vědomí.

O: Proč se tyto instrukce přímého uvedení považují za tak důležité?

R: To je samo sebou zřejmé. Není snad prvotní vědomí skutečnou cestou k dosažení osvícení? Není nic důležitějšího než ho rozpoznat a stát se Buddhou (smích). Pokud dáte všechno bohatství světa na jednu stranu vah a přímé uvedení do prvotního vědomí na stranu druhou, bude pro dosažení osvícení hodnotnější prvotní vědomí.

O: Poté, co obdržíme instrukce přímého uvedení a rozpoznáme, bude to samo o sobě stačit, nebo jak je pak potřeba cvičit?

R: Poté, co jsme obdržely instrukce přímého uvedení, máme možnost rozpoznat nebo také ne. Ale student, který skutečně rozpoznal, bude mít „jedinou postačující instrukci“, která mu bude stačit na celý život. To samé platí o stavu barda. Nicméně nadále můžeme provádět praxe mahájógy a anujógy za účelem prohloubení praxe a odstranění překážek. Když jednou rozpoznáme podstatu mysli, pak je to jako oheň, který bude pouze stále více hořet, čím více dřeva budeme příkládat. Oheň se přidáním dřeva nikdy nezmenší. Podobně, z uplatnění cest mahájógy a anujógy budeme mít pouze užitek. Dokonce i praxe hínajány bude užitečná.

Podle vlastních schopností můžeme aplikovat to, co nás nejvíce přitahuje – je to jako shromáždit med z mnoha různých květů. Nebo, prostě rozvíjet a praktikovat rozpoznání prvotního vědomí bude samo o sobě stačit na dosažení osvícení v tomto těle a v tomto životě. Všechny různé praxe mahájógy a anujógy, jako v systému Džamgöna Kongtrula Prvního, se provádějí za účelem dosažení stability v prvotním vědomí. Lze pomáhat druhým a zároveň získávat větší stabilitu v prvotním vědomí. Jak jsem již řekl, čím přidáme více dřeva, tím větší oheň, není to naopak.

Po rozpoznání vlastní podstaty je třeba udržovat její kontinuitu. Pokud to necháme jako „rozpoznal jsem“, a nic pak neděláme, nemáme z toho moc velký užitek. Je nezbytné udržovat kontinuitu prvotního vědomí, dokud se veškerý zmatek a konceptuální myšlení nevyčerpá. To samo je mírou (naší realizace), jsou-li myšlenky vyčerpány, pak to stačí. Pak již není třeba meditovat neboli „udržovat kontinuitu.“

O: Ačkoliv má Rinpočhe velký klášter v Boudhanáthu, v Káthmandu, všiml jsem si, že tráví většinu času zde nahoře v centru na ústraní, Nagi gompě. Proč?

R: Jak se říká, „V tomto věku úpadku, nes zátěž nauky. Nejsi-li toho schopen, pak když se ve tvé mysli byť i na okamžik objeví pouhá myšlenka na to, že nauka vymizne, přinese nezměrné zásluhy.“ Z toho důvodu je účelem postavení kláštera se shromážděním sanghy mnichů – jako pouhý obraz nauky v tomto temném věku – je, že máme velkou víru v to, že budou praktikovat tradici dharmy. Zda mniši skutečně praktikují nebo ne je jejich osobní věc. Ale pokud jenom nosí róbu, stříhají si vlasy a shromážďují se v počtu alespoň čtyř mnichů, pak když je člověk může podporovat jako dárce, má vůči nim úctu a důvěru, přinese mu to užitek ve formě hromadění zásluh a očišťování zatemnění, nehledě na to, jak bezvýznamný je jeho příspěvek a víra. To je nezávislé na tom, zda se mniši chovají správně nebo ne, zda podporu, které se jim dostává, používají vhodně nebo ji zneužívají. To je zcela na nich. Dárce získá požehnání Buddhy, pokud darem podpoří shromáždění alespoň čtyř mnichů. Pro dárce v tom nebude žádná chyba. Z tohoto důvodu jsem vynaložil úsilí na stavbu kláštera. Navíc tato doba je časem, kdy buddhismus pomalu vymírá, jako slunce, které pomalu zapadá za západní pohoří. Vzali jsme do úvahy tyto věci a navíc jsme dostali příkaz od Jeho Svatosti Gjalwa Karmapy, a proto jsme postavili tento bezvýznamný klášter.

Místo zde v Nagi pompě původně postavil meditující a postevník jménem Kharša Rinpočhe jako poustevnu pro mnichy a mnišky, kteří byli jeho žáky. Poté, co zemřel, bylo toto místo nabídnuto Karmapovi, který mě poté ustanovil správcem. Takže já, stařec, jsem pouhým správcem. (smíchem). To je jediný důvod proč žiji zde nahoře. Vůbec nejsem jako Milarepa, který poté, co se zřekl samsáry, žil na ústraních v horách. Ale mám příjemné místo, kde v noci spím, a teplé místo, kde se přes den sluním. (smích). Takto žiji.

O: Jaký je prospěch a užitek provádění meditační praxe v ústraní?

R: Uprostřed mnoha rozptýlení nejsme schopni praktikovat dharmu správným způsobem. Rozptýlení znamená být příliš zaneprázdněn mnoha věcmi, žít v ruchu a neklidu. To je důvodem, proč lidé odcházejí na ústraní do hor. Navíc pokud dokážeme dodržovat určitou disciplínu, setrvávat v samotě, aniž bychom samy chodili ven a také aniž bychom dovolili komukoliv zvenčí, aby z námi přišel, nebude jiného rozptýlení než toho, které vytváří naše mysl. Vnější rozptýlení je odstraněno. To je účelem ústraní.

Když člověk opustí rozptýlení, může se věnovat praxi. Vynaložením úsilí je možné zničit zmatek. Když je odstraněn zmatek, je dosaženo osvícení. To je celý důvod (smích).

O: A nakonec, má Rinpočhe nějakou osobitou radu čtenářům Vajradhatu Sun, kteří jsou hlavně hospodáři neboli zaměstnaní lidé?

R: Měli by v první řadě obdržet instrukce přímého uvedení a rozpoznat svou prvotní podstatu. Poté, co ji rozpoznají, by neměly ztrácet kontinuitu jejího rozpoznání a poté by ji měli začlenit do běžných denních činností. V podstatě jsou čtyři druhy denních aktivit tradičně zvaných chození, sezení, jedení a ležení. Ne vždy jenom sedíme nebo něco děláme, ale střídavě provádíme oboje. Navíc jíme, vylučujeme a spíme. Takže ve skutečnosti se zdá, že je jich pět (smích). Ale neustále, ve všech situacích, je třeba se snažit o to, abychom nepřerušili kontinuitu praxe. Je třeba, abychom byly schopni smísit praxi s denním životem. Poté, co se s tím více obeznámíme, byť budeme dělat sebevíce každodenních činností, naše neduální prvotní vědomí se bude rozvíjet, a stane se ozdobou tohoto nerozptýleného vědomí, jež je osvobozeno od zatemnění nebo očištění.

Pokud jsme schopni smísit praxe s činnostmi denního života, budou tyto činnosti prospěšné a nebudou žádnou překážkou. Tak je tomu, když už člověk správně rozpoznal vlastní podstatu. Bez správného rozpoznání však bude denními činnostmi rozptýlen – nebude mít stabilitu. Nemít stabilitu je jako pramen vlasů, který se ve větru ohýbá podle toho, jak fouká vítr. Ale jehla, ať je jakkoliv malá, zůstane, jak je. Dokonce ani drobounká jehla se ve větru neohne. Když jednou skutečně rozpoznáme svou vlastní podstatu, nemůžeme již být rozptýlení aktivitami denního života. Budeme stabilní jako jehla. Dualistická mysl je zcela nestabilní, jako vlas, který se ohne při nejmenším vánku. Podléhá pěti vnějším smyslovým objektům. Naproti tomu prvotní vědomí, je-li správně rozpoznáno, nikdy nepodléhá smyslovým objektům. Je jako jehla nepohnutá větrem.

Slovníček:

Mind essence – podstata mysli

Self existing wakefulness – samoexistující bdělost

(Naked) awareness – (nahé) prvotní vědomí